Žijeme v ZOO

 

Tělo měří 130 až 150 cm, ocas 16 až 19 cm. Srst daňka je v létě oranžová s mnoha bílými skvrnami a po hřbetě se táhne podélný tmavý pruh. Zimní

 srst je skořicově hnědá a bílé skvrny jsou málo výrazné. Okolí řiti, nazývané myslivecky obřitek, tvoří bílé, černě ohraničené pole. Ocas daňka je delší než ocas jelena a má černé zbarvení. Zneklidněný daněk při útoku ocas zvedá a spouští, takže se bílá barva na obřitku střídavě ukazuje a zakrývá. Tím daněk upoutává pozornost svých druhů. Je to jakési signálnízařízení . Parohy dospělého daňka se nazývají lopaty, protože jsou na konci zploštělé. Lodyha se člení v očník a v opěrák, pak v jednu nazad vyčnívající výsadu, nad níž je takzvaná dlaň, zakončená prsty. Daněk je typickým zvířetem nížin, kde mu vyhovují listnaté a smíšené porosty. Hluboké lesy nemiluje. Daňčí zvěř žije v tlupách a zdá se, že je více zvěří denní  než noční. Ve srovnání s jelenem má daněk ostřejší zrak, čichem a sluchem se jelenovi vyrovná. Parohy, které samcům dozrávají v září, shazují až v květnu. Daňčí říje probíhá později než říje jelení – u nás zpravidla v listopadu. V tu dobu se samci ozývají nehezkým rocháním, které vzniká tím, že vtahují do sebe vzduch. Daněk shromažduje kolem sebe větší množství danělek. Daňčí zvěř se nekaliští. Doba březosti trvá u daňka sedm a půl měsíce. Danělka klade jedno, dosti často i dvě mláďata.

Srnec obecný (Capreolus capreolus) 

řád:	sudokopytníci
podřád:	přežvýkavci
čeleď:	jelenovití
rod:	srnci

Srnčí zvěř je naší nejrozšířenější teritoriální spárkatou zvěří. Vyskytuje se ve všech našich honitbách, alespoň jako zvěř přebíhavá. Jejím nejoblíbenějším stávaništěm jsou stále honitby s dlouhou hranicí tvořenou lesem a poli. Po zavedení velkoplošného hospodaření v zemědělství vznikla tzv. polní srnčí zvěř, která se uchýlila do rozsáhlých lánů. Zde totiž nalezla klid a mohla dodržovat pravidelný pastevní režim, ovšem na úkor potravní pestrosti.

Na rozlehlých lánech můžeme spatřit početná stáda srnčí zvěře především v zimě, protože tu mohou poměrně v klidu přečkat dobu strádání. Srnčí je u nás původní zvěří. Jsou uznávány dva poddruhy (někdy označované jako zeměpisné formy), a to srnec obecný západní, žijící na území Evropy, Malé Asie až po Zakavkazsko, a srnec obecný sibiřský, žijící na východ od Kaspického jezera a Uralu. Hlavní oblastí rozšíření evropské srnčí zvěře je v současné době střední Evropa. Existence srnčí zvěře v Evropě je zajištěna i nadále, pouze v některých lokalitách na Balkáně a v Malé Asii ji hrozí vyhubení.

Srnčí zvěř je nejmenším druhem jelenovitých žijících v Evropě a z potravního hlediska je zařazena mezi tzv. okusovače spásající především dvouděložné byliny, letorosty, prýty a pupeny. Srnčí žije teritoriálním způsobem života, to znamená, že obývá v rámci svého sociálního uspořádání určitá území, která si hájí a neopouští je bez závažného důvodu. Pouze v zimním období se srnčí zvěř často z důvodu větší bezpečnosti shlukuje do stád.

U teritoriálních druhů dochází při neůměrném nárůstu jedinců v populaci ke snížení přírůstu, případně až k jeho zastavení. Po vyrovnání počtu jedinců a potravní příležitosti dojde opět k reprodukci. Z toho vyplývá, že srnčí zvěř se nemůže dlouhodobě přemnožit, tak jak je tomu u ostatních druhů u nás žijící spárkaté zvěře. Její běhy jsou dlouhé a velmi štíhlé, zadní běhy jsou zřetelně delší než přední, což umožňuje daleké i vysoké skoky. Hlava je poměrně krátká, kuželovitá, světla jsou velká a tmavá, a slecha poměrně dlouhá. Srnci nosí na pučnicích rostoucích z čelní kosti poměrně nízké, málo členěné, ale tvarově velmi proměnlivé paroží. Natáhne-li a sklopí-li srnčí zvěř krk, má její tělo klínovitý tvar, umožňující rychlý běh. Tělo srnčí zvěře však není přizpůsobeno k vytrvalému běhu na velké vzdálenosti. Srnčí zvěř umí sice prudce a rychle odskočit velkými skoky, ale při pronásledování rychle ztrácí síly, takže ji psi snadno uštvou a strhnou. Srnčí zvěř se poměrně obtížně pohybuje v měkké půdě nebo v hlubokém sněhu, plave však dobře.

V letním období je tělo srnčí zvěře kryto kratší, přiléhavou, rezavě červenohnědou srstí. V zimním období je zbarvení srnčí zvěře méně výraznější, převládá hlavně šedohnědá barva, která může mít světle šedý až tmavě šedý tón. Zimní srst je delší, hustší a hrubší. Má sice poměrně málo podsady, zato je podstatně silnější než letní srst, takže vytváří velmi dobrý izolující obal těla. Srst právě narozených srnčat je hnědá až žlutohnědá, bohatě zdobená bílými až žlutobílými okrouhlými skvrnami. Skvrny začínají asi po jednom měsíci pozvolna mizet a asi ve dvou měsících se ztratí docela. Srnčí zvěř mění dvakrát do roka svou srst, říkáme, že přebarvuje. Je to na jaře a na podzim, kdy línáním dochází k postupné výměně staré srsti za novou. Jarní přebarvování probíhá zhruba od dubna do června, podzimní v září a v první polovině října. Mladá zvěř přebarvuje dříve, starší později.

Srnčí zvěř žijící na severu a v nížinách bývá větší než srnčí z jihu a z míst ležících výše nad mořem. V Evropě mění velikost srnčí zvěř ještě od západu k východu. Průměrná délka těla (od větrníku až po konec páteře) evropské srnčí zvěře měří 110 cm, průměrná výška v kohoutku 72 cm. Váha vyvrženého kusu s hlavou se pohybuje od 14 do 20 kg. Vyvržením ubude asi 1/4 váhy kusu. Srny váží o 5 až 10 procent méně.