Žijeme v ZOO

Zajíc polní (Lepus europaeus) 

Stopa zajíce  

Zajíc je pradávným obyvatelem naší vlasti. Obývá téměř celou Evropu; na severu se vyskytuje až v jižní Skandinávii a jižním Finsku a má tendenci pronikat na východ, do Sibiře. Žije v Arménii, v severním Iránu a v hornaté stepní části Malé Asie. U nás se vyskytuje téměř všude, nesetkáme se s ním jen v honitbách ležících výše než 1 500 m n. m. a v rozsáhlých lesních komplexech. Je tudíž zvěří velmi přizpůsobivou. Nicméně jeho stavy bývají vyšší na krajích lesů, kde mají zajíci možnost vycházet do polí, a nejvyšší ve vysloveně polních honitbách, zvláště v teplých a suchých krajích. Stavy zajíců jsou poměrně stálé, nekolísají zdaleka tak výrazně jako stavy hlodavců. K určitému pohybu stavů sice dochází, avšak v poměrně dlouhých časových úsecích a většinou vlivem mimořádně tvrdých zim nebo nákaz.

Ještě do počátku 80. let patřil zajíc k naší nejrozšířenější zvěři. Jeho početní stavy byly velmi vysoké. V celé republice byl v roce 1967 hlášený stav 1 200 000 zajíců a uloveno bylo 1 100 000 kusů. V roce 1980 byl zaznamenán výraznšjší pokles stavu zajíců na přibližně 900 000 kusů v celé republice a odstřel byl též výrazně snížen. V roce 1990 byly stavy zajíců v ČSFR ještě nižší a klesly na 685 794 kusů, z toho v ČR na 498 805. Tato situace je velmi nepříznivá a je důsledkem negativního působení člověka v krajině, především způsobu zemědělského hospodaření.

, neboť skrčí-li se ušák mezi hroudami na zoraném poli, splyne s okolím tak dokonale, že ho prostě neuvidíme. Nápadný je nepoměr mezi délkou předních

 a zadních nohou, které jsou mnohem delší a silnější než přední. Proto se zajíc nepohybuje krokem, nýbrž hopkováním a do kopce utíká mnohem lépe než z kopce. Je-li pronásledován, dovede vyvinout rychlost až 70 km za hodinu a kličkováním – nenadálou změnou směru – umí uniknout i rychlejšímu nepříteli. Při normálním hopkování se dotýká země celým chodidlem zadní nohy, v běhu pouze prsty. Toho si můžeme

 dobře všimnout na stopách. Chce-li se zajíc rozhlédnout, posadí se na zadní nohy a tak panáčkuje. Na rozdíl od králíka je zajíc tvor samotářský; jen v době rozmnožování vyhledávají samci společnost samiček a mezi sebou dokonce svádějí šarvátky. Každý zajíc obývá svůj okrsek, který si neustále značkuje sekretem několika pachových žláz, hlavně žláz řitních a lícních. Sekret lícních žláz při čištění ulpívá na tlapkách a na nich se přenáší na zem. Tím dává zajíc výstrahu jiným zajícům. Nory si nevyhrabává; ke spánku uléhá v mělké lože, které bývá zpravidla z jedné strany kryto trsem trávy, hroudou nebo keřem.

Zaječí zvěř trpí nejen pod tlakem mechanizace, ale především neunese dávky cizorodých látek přijímaných v potravě. Zajíci váží na podzim, v době lovu, 2,5 až 5,5 kg, tedy v průměru 3,5 kg. Starší zajíc bývá zpravidla těžší než mladý, letošní zajíc. Vyšší váhu mají také zajíci z klimaticky drsnějších poloh. Je to dáno tím, že zimu přežívají jen zdatní jedinci, kteří se pak dožívají i vyššího věku. Mezi váhou zajíců samců a zeječek není téměř žádný rozdíl. A nijak patrné nejsou ani jiné vnější rozdíly mezi oběma pohlavími, tedy rozdíly ve zbarvení, tvaru těla a chování. Jediným spolehlivým rozpoznávacím znakem jsou vnější pohlavní ústrojí. Ale ani to není snadné správně určit, neboť zaječky, zvlášť starší, mají klitoris podobný samčímu pyji. Kromě toho je poloha obou orgánů na těle stejná.

   

Zajíci žijí většinou samotářsky; jeden druhého si nevšímá. Převažuje u nich většinou noční aktivita, pouze v době honcování je lze vidět v pohybu po celý den. Pro denní odpočinek mají odpočinkovou plochu s několika pelechy, jimž říkáme lože. Při cestách za potravou používají stále týchž ochozů, a to i v polních kulturách. Na okrajích lesa se ochozy často spojují v jednu širokou pěšinku. Zajíc je velmi stálou zvěří, staří zajíci nemění svá stanoviště po několik let. Přirozenou ochranou zajíce je rychlý útěk, zajíc odskakuje do stran, kličkuje. Někdy se též přikrčí v loži a snaží se tak splynout s okolím, tedy aby zmátl svého nepřítele. Světla má při tom otevřená, a to dalo podnět k falešné domněnce, že spí se světly dokořán otevřenými.

Tělo zajíců je tělem běžce. Přední běhy se uplatňují jako opora pro odraz zadních, silnějších a delších běhů. Ve stopním sledu jsou zadní běhy otištěny před předními. Život zajíců je značně ovlivňován jejich pohlavní aktivitou a rozmnožováním. Honcování zajíců probíhá kromě října a listopadu po celý rok. Začíná obyčejně s odchodem mrazů a sněhu, což bývá na většině našeho území již v únoru. Za mírných zim dochází k honcování již v lednu, ba i v prosinci. Nejprudší honcování lze sledovat od dubna do června. Jednu zaječku obyčejně pronásleduje několik zaječáků a často se při tom poperou.

   

Zaječky jsou plné 42 až 44 dnů. V jednom vrhu bývají nejčastěji dva nebo tři zajíčci, nanejvýš sedm. V novější době bylo zjištěno, že může být oplodněna i plná zaječka, takže pak nosí dvoje zárodky. Tento jev (říkáme mu superfoetace) umožňuje, aby se zvýšila rychlost plození, hlavně v jarních měsících. Udává se, že samička může mít v jednom roce 3 až 4 vrhy. Zajíčci jsou hned osrstění a vidí. Matka je kojí 3 až 4 týdny. Zajíčata se brzy osamostatňují. Rodinný život je nevalný; matka mláďata po několika dnech společného života často opouští a vrací se k nim, jen aby je nakojila. Víc se o ně nestará. Zajíci pohlavně dospívají asi v šestém měsíci, takže zaječky z raných vrhů mohou být oplozeny ještě týž rok, kdy se narodily. Mladí zajíci jsou jednotně zbarveni, základní barva je hnědočerná, mramorovaná; bílá barva chybí. Dospělý zajíc je spíše žlutošedý až hnědošedý; břicho má bílé. Zajíc mění srst, vlnu, na jaře v březnu a v dubnu, a pak na podzim, v listopadu. Barva srsti se však podstatně nemění.